Dalším místem, na které se v neděli s dětmi vydávám, je bývalá hájovna Petrovských. Prý tu kdysi sídlil Jan Petr, který byl vůdcem tzv. petrovských lupičů.

Počasí nám je opět nakloněno. Dáme se známou cestou na Šanovice, která je vždy po deštích bahnitá. Mezi balíky slámy zde schováváme bundy. Odtud putujeme směrem na Vrchotice. Vpravo se rozprostírá lesnatý kopec Rovný s hájovnou na vrcholu. Vrch někde v dálce vidíme, ale tápeme, poněvadž namísto lesní cesty nás obklopují jen vykácené stromy, hromady klestí a odřezků, vyryté koleje po těžkých strojích. Jdeme tedy neznámo kam, úplně jinam, než jsme původně chtěli. A tak opět bloudíme a bloudíme. Jsme vcelku unaveni, ale přesto se nevzdáváme. Snažíme se hledat i v mapě. Objevujeme kamenné moře, které jsme tam na fotografiích viděli, i jezírko, o kterém vůbec nic nevíme. Za úkol si dáme zjistit jeho název. Už nevíme kudy kam, a tak posílám Michala s Luckou na průzkum nahoru do prudkého kopce. Hle! „Tetoooooo, jooooo, máme to,“ slyšíme radostné volání těch dvou. Hurá, jsme v cíli! Zajímavé místo. Na zpáteční cestě nás doprovázejí kapky deště. Jdeme kolem Kozince, stejnou cestou přes Šanovice.

Už se stalo zvykem, že na našich putováních bloudíme, učíme se rozdělávat v přírodě oheň
a opékáme buřty. I tentokrát tomu nebylo jinak.

Skvělá parta dětí, hezké počasí, krásné, tajemné místo – co víc si přát.

Jana Pechová